Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

Program

1.7.2016 - 28.7.2016

Karin Písařiková Still Life

Výstava představuje nový projekt české umělkyně a kurátorky Karin Písaříkové, žijící a tvořící již osmým rokem v Japonsku. Písaříková se ve své tvorbě zamýšlí nad existenciálními otázkami lidského bytí na příhodách z běžného života. Každodenní scény jsou elevovány na vizuální haiku, které návštěvníka zvou k vlastní interpretaci a tvorbě osobního příběhu. V posledních letech se častým tématem stal člověk, jako součást přírody.

Datum: 1.-28. července od 10:00~17:00, so.& ne. a státní svátky zavřeno.

Místo: Výstavní sál Českého centra  v Tokiu

Opening: 1. července od 19:00 (vstup od 18:30)

 


 

Still life 

Japonská pokora a senzitivita k silám přírody Písaříkovou ohromila a nepřestává ji fascinovat ani po osmiletém pobytu v této krásné a divuplné zemi.

Běžné zážitky se díky geografickému i kulturnímu posunu stávají magickými a taková pro ni byla i návštěva lesa soch - Osawa sekibutsu no mori (おおさわの石仏の森&ふれあい石像の里)asi čtyřicet minut vzdáleného od města Toyamy. Návštěvníka nenapadne nic jiného, než pomyslet na zkamenělý les postav.Asi osm set soch v životní velikosti shlíží do údolí řeky Džindzu (神通川). Pět set vyobrazení budhových následníků, tzv. Rakkan (羅漢)je doplněno o další stovky občanů v civilním oblečení osmdesátých let. Snad přátel a příbuzných Mutsuo Furukawy, který dal sochy na svůj soukromý pozemek umístit.Tyto nehybné a neměnné postavy umístěné do půlkruhu ve stupňovitém terénu jsou ale postupně pohlcovány dravou přírodou bující kolem.Chaos začíná převládat nad úpravou, který se člověk snažil místu vtisknout. Ve fotografiích jsou symbolicky použity lidské vlasy. Svým neustálým růstem odkazují na naše sepjetí se zvířenou i vegetací a stejně jako u divočiny, jsou vnímány jako něco, co je třeba zkrotit.  Ze zkušenosti však víme, že tam, kde vládne neměnný řád, chybí i život.  Dočteme se to i v pohádkách, kde touha po omlazení a zakonzervování stavu věcí přivedla mnohé do záhuby.  Písaříková však vnímá budoucnost optimisticky a název „Still life“ je hrou slov, při které lze i v nehybném zátiší nalézt známky života. 

---------------------------------------

Projekt „Still Life“ volně navazuje na výstavu „Mokuteki“, ve které se Písaříková zabývala touhou člověka po přírodě, ale přírodě kontrolované, zbavené nepředvídatelných a příliš divokých aspektů. Přírodě, jejíž odlesky nám v domácnosti zprostředkovává umělý mramor, koberec nahrazující trávník, linoleum s kresbou dřeva nebo falešný krb na elektřinu...Příroda pravá nás sice fascinuje, ale bojíme se její síly. Snad proto, že nám ukazuje pudovost v nás samých a jak malou nad ní máme kontrolu.

Autorka

 

 


 

Umění  „sur-kamenosochismu“

Daleko od vesnice, hluboko v horách se najednou vynoří skupina  kamenných soch. Nejedná se ani o muzeum v přírodě ani o náboženské sochy. Na první pohled nikdo nechápe, proč tady tyto sochy vlastně stojí a za jakým účelem byly vytvořeny. Takovýto  pohled Japonci často popisují jako “sur“.  Toto slovo bezpochyby  přichází od slova “surrealismus“, ale jeho původ  je už zapomenut a používá se v japonštině v této zkrácené formě přídavného jména.  V  roce 1920, když se tento směr dostal do Japonska, byl překládán  do japonštiny jako “nad realismus“, ale dnes se běžně překládá ve významu “ne skutečný“.

Ale když cestujeme po Japonsku, nacházíme podobná místa nejen v hlubokých horách v prefektuře Toyama. Když byl jsem malý, měl jsem zvláštní pocit z obrovské sochy Kuan-jin, kterou jsem viděl z okna vlaku na lince Tokaido ,když se vlak přiblížil do stanice Ófuna. Vzpomínám si, že tehdy tato socha ve mně pokaždé vzbouzela zvláštní pocit, který nemá nic společného s  náboženskou vírou nebo strachem. Kdybych dnes měl pojmenovat ten vyjímečný pocit, který jsem tenkrát měl, asi bych ho popsal výrazem  „sur“ Kuan-jin socha. Buddhistické i jiné sochy obrovských rozměrů i dnes vytváří velmi zvláštní atmosféru v místě, kde se nalézají a jsou známé po celém Japonsku. Tyto sochy mohou být různého typu, ale všechny mají společné to, že v nás vzbuzují stejnou pochybnost / údiv v souvislosti s místem, na kterém se nacházejí.

 

Důvod, proč je v Japonsku tolik podobných zvláštních scenérií, které se z hlediska západoevropského urbanismu jeví neuvěřitelnými,  je bezpochyb zakořeněn v neorganizovaném plánování výstavby měst, ale zároveň  i v nedostatku estetického cítění vůči veřejnému prostranství. Ikdyž opomenu tuto skutečnost, přesto si myslím, že sochy samy o sobě mají v sobě cosi surrealistického. Stejnou podivnou atmosféru může vyvolat například i bronzová socha, která stojí na náměstí.

V surrealistickém  románu Nadja, jednom z předních surrealistických románů, je fotografie kamenné sochy, která stojí na Villiers náměstí v Paříži. Je to socha dramatika Henry Becque, která hrdince Nadjě napovídá. Autor románu André Breton píše, že dokázal pochopit, že  Nadja byla touto sochou okouzlena a měla ráda výraz jejího obličeje, a proto si od ní mohla nechat radit. V roce 1920, byl ale Henry Becque už mrtvý, takže nebylo možné, aby jí poskytoval rady a upozornění se svým podpisem. Když se ale díváme na tuto sochu, máme pocit se, že by toto mohlo být možné. Protože, pokud by sochy byly schopné mluvit, tím že stojí na veřejném místě jsou svým smyslem jakýmisi společenskými postavami, které naslouchají tomu, co si žijící lidé povídají a v případě potřeby jsou schopné jim poradit nebo upozornit.

Toto vše je asi pro Karin Písařikovou zřejmé, jelikož ona sama často vkládá své tělo do veřejného  prostoru a za použití videa nebo performance se umělecky vyjadřuje. Socha tam není jen „položena“ ale „existuje/žije“. Od Kšitigarbh ( ojizó-sama, bódhisattva) v ulici až po humanoid-roboty,  sochy jsou “sur“, a o to víc jsou skutečné a představují určitý druh kultury. Existují tam jako společenské bytosti, které mají za úkol chránit člověka. Když se dívám na dílo Karin Písaříkové, které je humorné a zároveň bere ohled na historii, mám chuť spolu s ní se dát horskou stezkou, která nás odvede do světa umění, kde možná narazíme i na zkamenělého Bretona.

 

(Chihiro Minato, profesor, Tama Art University)

 

 

 

Místo konání:

2-16-14 Hiroo
150-0012 Tokio, Shibuya-ku
Japonsko

Datum:

Od: 1.7.2016
Do: 28.7.2016

Organizátor:

České centrum


Připomenutí akce
Tuto akci nelze připomenout, protože akce již začala