Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

Novinky

Všechny novinky

Fotografická výstava Miloslava Kubeše

Fotografická výstava Miloslava Kubeše “Člověče, kdo jsi? se koná v Galerii Bauhaus v Tokiu od 22.června do 30. července 2016. Vedle známé americké fotografky Vivian Maie, jejíž fotografie nebyly nikdy zveřejněny během jejího života a teprve nález negativů po její smrti ji proslavil, i tento autor zajisté představuje jednoho z největších fotografů-objevů tohoto století.

Datum:  22.června - 30. července 2016

Vstupné: zdarma

 Místo: Gallery Bauhaus (Sotokanda 2-19-14, Chiyoda, Tokyo)

 Official web site: http://www.gallery-bauhaus.com

 Email: info@gallery-bauhaus.com

 

Miloslav Kubeš se narodil roku 1927 v jihočeské vesnici Bošilec. V mládí si říkal, že když bude chudý, bude tulákem, a když bude bohatý, bude cestovatelem. To předznamenalo jeho touhu po poznání světa. Často se díval na hvězdnou noční oblohu nad rybníkem. Začal studovat astronomii a sám si postavil i hvězdářský dalekohled. To ho přivedlo k základním filozofickým otázkám, jako například jaké je jeho místo na světě, kam až sahá jeho poznání, v co může doufat a čemu věřit?

 Měšťanku ukončil za války a na radu otce se vyučil zedníkem a vystudoval průmyslovku. To mu však nestačilo a odešel do Prahy studovat filozofii. Získal aspiranturu, později pak docenturu a doktorát. Filozofie se stala jeho profesí. Přednášel ji na vysoké škole až do osudného roku 1968. Po něm, jak sám říká, „šel k lopatě".  Dostal se na černou listinu a do odchodu do důchodu vystřídal několik stavebních firem.  

 

    K fotografii se Kubeš dostal hned po válce, kdy si pořídil první deskový fotoaparát. S ním jezdil na kole jihočeskou krajinou, která měla velký vliv na jeho vývoj. Motiv rybníků, řek a vody vůbec se promítá celou jeho fotografickou tvorbou. Hned na svých prvních fotografiích, otce orajícího s krávou pole a matky peroucí na valše prádlo na břehu rybníka, jakoby hledal pomíjivé obrazy světa. Fotografie se mu stala koníčkem, skrz který poznával lidi a život kolem sebe. Byl amatérem v pravém smyslu slova, fotografem netvořícím pro obživu, ale pro lásku. Jeho fotografická vášeň vyvrcholila v šedesátých letech. To již fotografoval přístrojem Flexaret na čtvercový formát, který později doplnil o kinofilm, používaný jako záznamník.

    Při fotografování krajiny se Kubeš soustředil pouze na tradiční estetické pojetí, ale jeho dokumentární fotografie člověka je vnímána především ze stránky sociologické. V Praze žil, narozdíl od vesnice, kde měl chalupu, s pocitem, že může fotit koho chce, nikdo si ho nevšímá, nereaguje na něj a nikomu to nevadí. Snažil se fotografovat nenápadně. Zásadní pro něj bylo, aby se lidé na fotografiích tvářili přirozeně, byli uzavřeni sami do sebe a nevnímali okolí. Jako filozof si před stiskem spouště každou fotografii teoreticky zdůvodnil. Snažil se hledat kontrasty v životě člověka tehdejší doby. Hlavními tématy Kubešových fotografií se tak staly osamělost uprostřed davu a nuda uprostřed zábavy, v různých fázích lidského života od dětství do pozdního stáří. Na žádných jeho snímcích z dostihového závodiště v Chuchli například nenajdeme koně, ale vždy odraz společnosti ztvárněný v protikladech, pocitech a náladách diváků.

    Zcela nadčasově a nadnárodně pojímá Kubeš člověka typu Homo Konzumens, neboli člověka pohlceného spotřební společností. Vysmívá se tak názoru, že mít znamená být neboli čím víc toho máš, tím víc tady jsi. Snaží se odpovědět na své filozofické otázky, zda je možné pomocí kamery, která zachycuje lidskou tvář, lidské vztahy a události jen zlomkem vteřiny, spatřit pod povrchem měnících se událostí lidské hodnoty trvající staletí. Lze zachytit takové vlastnosti člověka, jako je závist, nuda, osamělost, škodolibost, láska stejně jako nenávist? Odpovědi hledal právě ve fotografiích, které se mu kvůli změně politických poměrů v roce 1968 nikdy nepodařilo veřejně vystavit ani publikovat. Tak zůstala jeho tvorba doslova zavřená v krabicích a většina fotografií nebyla nikdy nazvětšována do výstavních rozměrů. Přestože jeho fotografie jsou dodnes prakticky neznámé, jeho jméno odborné veřejnosti neznámé není. V šedesátých letech pravidelně publikoval teoretické texty týkající se výtvarného umění a především fotografie na stránkách čtvrtletníku Revue fotografie.

    Znovuobjevené dílo Miloslava Kubeše je velmi osobité a svou syrovostí propojenou s poetičností dosahuje nebývalých výtvarných hodnot. Některá jeho témata doslova předběhla dobu. Povedlo se mu zaznamenat fotografiemi všedního dne neopakovatelnou atmosféru Prahy šedesátých let minulého století. Proto si dovolím označit jej za jednoho z přední desítky dokumentárních fotografů, jakými v té době byli například Dagmar Hochová, Leoš Nebor, Pavel Dias, Jan Bartůšek, Miroslav Hucek a další. Jeho dílo dotváří historii české fotografie, stejně jako tomu je například u nedávno odhalené tvorby podobně zapomenutých fotografů Jiřího Tomana nebo Gustava Aulehly. Přínosem Kubeše je ukázka brilantní, vtipné a zároveň promyšlené amatérské fotografie na profesionální úrovni jako součásti kulturních tradic naší společnosti. Chtěl bych touto cestou představit a začlenit Miloslava Kubeše do naší kulturní scény. Zapsat jeho jméno do podvědomí veřejnosti nejen u nás, ale i ve světě, a tím dosáhnout jeho morální rehabilitace roku 1968.

 

(Daniel Šperl, kurátor: http://danielsperl.wix.com/miloslavkubes#!o-autorovi/c786)